Jako matka pečující o osobu blízkou, v mém případě se jedná o dceru s těžkou mentální retardací a dětským autismem, si často připadám jako autíčko, které se natáhne, aby pak mohlo jet na setrvačník. Dojede jen na takovou vzdálenost, jak je předem nataženo. Někdy tedy je ta trasa delší, jindy zase kratší.
Setrvačník funguje na určitou dobu, pak se zastaví, a pokud se znovu nenatáhne, nefunguje. A tak to je v mém životě. Mohu dávat ze sebe maximum, co lze, dokud mám dost energie. Když ale jen dávám a nemám kde brát sílu, energie najednou dojde. Je nutné zastavení. A to se děje pečujícím běžně. Realita je totiž taková. Pečujete o druhé, staráte se o někoho, jenže pak zjistíte, že už nemůžete. Dojíždíte na setrvačník, jedete 24hodin bez zastávky, do toho řešíte, co po vás kdo požaduje, snažíte se plnit, ale ono to najednou nejde.
Je tu syndrom vyhoření, v hlavě se vám honí myšlenky, co všechno už stihnout nelze, čas je neúprosný. Potřebujete se nadechnout, znovu nabrat energii, načerpat síly, natáhnout setrvačník a jet. Dávat a brát musí být v rovnováze. Když je jen dávání, fungujete na určitou dobu. Péče o blízkou osobu znamená plně se věnovat potřebám toho druhého. Jsem matka řidička, kuchařka, uklízečka, pravá i levá ruka své dospělé dcery s duší batolete. Jedu prostě na setrvačník.
A najednou musím zastavit. Tělo bolí, hlava nestíhá, den má jen 24hodin. Dobře, musím začít znovu. Opravit tělo, relaxovat, cvičit, ale kde vzít sílu, když nejlepší činnost je najednou spánek, těším se na noc, nejraději bych jako medvěd zalezla a probudila se, až bude jaro. Potřebuji sluníčko, světlo, vitamíny, nové zážitky a chvíli vypnout. Zatím ale vypnul jen náš notebook, který je pro dceru nutnou činností k fungování. Pak se ozvou její hlasivky, zní jako sirény do uší, z relativně hodného usměvavého velkého dítěte je najednou křičící nezvladatelné hororové monstrum. Má sílu, dává si pěstí rány do hlavy, kouše se do ruky, neumí se vyjádřit slovy, tak nadává na svět fyzicky.
To nechcete. Takže koupíte rychle další přístroj a neřešíte nic jiného, jen aby byl klid a pohoda. Zjistíte, že pro fungování rodiny a života potřebujete mít vše vyvážené. Nadechnete se, znovu každý den vstanete s nadějí, že dnes už to snad dáte lépe než včera. A někdy to tak opravdu je, jindy si ale musíte na takovou chvíli počkat. Pak ale přijde usměvavá a spokojená dcera, která vám dá pusu, chce obejmout, a vy víte, že jste pro ni důležití. Nikdo jiný by takový srdečný vztah mít nemohl. Buduje se mnoho let. Být si navzájem blízko, rozumět si beze slov, v dobrém i zlém při sobě stát.
Pečující matky nejsou ohodnocené finančně, na příspěvky má nárok jen vaše dítě, ale hodnota života se penězi vyjádřit nedá. Pokud bude možnost jet na setrvačník, tak to nevzdám. Pojedu, ale cestou budu víc čerpat času pro sebe a relaxovat. Jedině tak to může fungovat.