12.4.2010
Plzeň – Koušou, kopou, vztekají se na příkazy rodičů vůbec nereagují. Nejsou to ale nevychovaní a rozjívení spratci. Jen nedokáží rozumět tomu, co vidí, slyší a cítí. Autisté, pokud nemají ještě další formu mentálního postižení, vypadají na první pohled úplně normálně. Děti ve škole jsou už na sebe zvyklé | Foto: DENÍK/Michaela Kunešová
Jejich diagnóza zní autismus. Život těchto dětí potřebuje jasný řád a stereotyp. Není tomu tak dlouho, kdy lékaři nedokázali tuto vrozenou poruchu mozkových funkcí ani přesně diagnostikovat. Často tak byly děti s autismem vedené jako mentálně retardované. Nyní se jim věnuje zvláštní péče a díky ní dokáží dělat velké pokroky. Již čtyři roky navštěvují autistické třídy při Základní škole Zbůch v Macháčkově ulici v Plzni– Skvrňanech.
„Ve třídě máme šest dětí a každému se věnujeme zvlášť. Nesedí v normálních lavicích, ale mají oddělené boxy, aby se mohly soustředit jen na sebe,“ popisuje výuku vedoucí učitelka Pavlína Bílková. Protože je u nás velký nedostatek speciálních pomůcek pro autistické děti, většinu si jich vyrábí učitelky samy. „Děti mají všechno předem určené, musí vědět, co dělají a co bude následovat,“ říká Bílková a ukazuje obrázky přilepené suchým zipem u každé z lavic. Každý žáček má na obrázku namalovaný pracovní stůl, svačinu, toaletu, obrázek se stromy znamenající vycházku, oběd a svůj dům, to když už mají jít domů. Některé z dětí potřebují vidět reálný obraz, a tak mají například záchod vyfocený.
Učení také vypadá jinak než v klasické škole. „Třeba se učíme takzvané globální čtení. Děti si zapamatují slovo vizuálně úplně celé a přiřazují jej k obrázku, nad nímž je stejné slovo napsáno. V další fázi už jej přiřazují k samotnému obrázku bez nápisu. Teprve potom se učí dělit jej na slabiky a posléze písmena,“ popisuje Bílková naprosto obrácený postup. Vždy když dítě určitý úkol splní, vezme si další kartičku s činností, která bude následovat.
„Když chceme změnit trasu vycházky, musíme se připravit, že budou následovat velké scény. Musíme to ale zvládnout,“ říká učitelka, která se speciální pedagogice věnuje již 20 let. V případě záchvatu má škola nově k dispozici malou relaxační místnost s polštářky, kam pedagog s dítětem odejde, než se zklidní. Plánuje zde ještě zavést příjemné osvětlení a relaxační hudbu. Peněz ale příliš nemá. Provoz financuje Plzeňský kraj, na pomůcky přispívají sponzoři, kterými jsou často rodiče autistických dětí.
První žáci školy už pořádně vyrostli. „Nyní řešíme prostory potřebné pro druhý stupeň školy, usilujeme o získání vedlejší budovy, která patří městu, snad to tedy vyjde. Jít do úplně jiné školy, do jiné části města, by byla pro děti totální změna, se kterou by se jen velmi těžko vyrovnávaly,“ dodává Bílková.
Jolanka u jídla běhá, v noci nespí a celé hodiny točí kolečka
Jolanka byla do zhruba dvou let jako každé jiné dítě. V roce začínala mluvit, ve dvou letech ji rodiče posazovali na nočník, a i když to vypadalo, že některé věci jí trvají trochu déle, žádný větší problém s ní nebyl. Ve dvou a půl letech nastal zlom a Jolanka jako by všechno zapomněla. Dnes ještě v pěti letech nemluví, nosí plenky a všechno, co se kolem ní děje, musí mít přesně dodržovaná pravidla. Holčička totiž trpí těžkou formou autismu.
„Nikdo si nedokáže představit, jaký problém je přejít třeba chodník. Musíme chodit stále po stejné trase a Jolanku na to musím vždy připravit pomocí obrázků. Nakoupit s ní jít nemůžu,“ říká maminka Šárka Dvořáková. Vzpomíná, jak byli nešťastní ze záchvatů agrese a zuřivosti. „Často šla starší dcera kousnutá nebo s monoklem do školky a těžko se vysvětluje, že to udělala její o tři roky mladší sestřička,“ uvádí maminka.
Jolanka je krásná modrooká pětiletá holčička. Trpí těžkou formou autismu, ve školce ale už dělá pokroky
Jolanka měla velké výkyvy v chování, často se bezdůvodně smála či křičela, v noci nechtěla spát, neměla zájem o hračky, o prohlížení knížek, jen je okusovala. Miluje kolečka, třeba od kočárku, kterými vydrží točit celé hodiny. Musí být stále pod dozorem. Doma leze do výšek, na okna i na televizi.
Kariéra nebo plány do budoucna její mámy se musely rázem ze dne na den změnit. Na to, co bude, nemyslí vůbec. „Žijeme právě teď, jinak by to nešlo. Všechno řešíme ve chvíli, kdy situace nastane,“ říká mladá žena. Autismus lze diagnostikovat až ve věku zhruba tří let, do té doby jsou menší výchylky mezi chováním dětí naprosto běžné, stejně jako vzdorovité chování.
Nyní Jolanka začala chodit do autistické přípravné třídy v Macháčkově ulici, která funguje při ZŠ a OŠ Zbůch, kde je šest dětí a každé z nich má individuální vzdělávací plán. V kolektivu se učí základním sociálním dovednostem.
„Je vidět velký pokrok, Jolanka například při jídle ve školce sedí u stolu, to doma neexistuje, tam prostě celou dobu běhá. Úplně dojatá jsem z toho, že šla na vycházku s jedním chlapečkem za ruku,“ chválí školu maminka. Hodina a půl času denně, kterou nyní získala, je pro ni naprosto neocenitelná. „S Jolankou je práce 24 hodin denně, v noci špatně spí, bez léků by to nešlo vůbec,“ vysvětluje maminka.Autor: Michaela Kunešová
Zdroj: https://plzensky.denik.cz/zpravy_region/nejsou-nevychovani-jsou-autiste20100412.html